Historie vinařství

Horenské právo

Málokteré tradiční výrobní odvětví se může vykázat tak propracovanou soustavou právních a obyčejových norem jako vinohradnictví. Vlastnictví vinic nebylo v minulosti výsadou jen některé z vrstev tehdejší společnosti. Vinohrady (zvláště na Moravě) držela feudální vrchnost, kláštery, náboženské instituce, měšťané i rolníci. Ve vinohradních tratích jednotlivých obcí měli své vinice i „lidé cižopanští", tedy z jiného panství - šlechta, církev ale i měšťané, např. brněnští, kteří měli mnoho vinic nejen na území města, ale i na jižní Moravě (Hustopeče, Židlochovice, Dolní Kounice, Ivančice). Vinice tvořily významnou část majetku, byly do nich ukládány přebytky z řemesel a obchodu.

Viniční řád vydaný Karlem IV. se musel časem upravovat, protože nevyhovoval novým poměrům. Jednotlivá ustanovení viničních řádů byla velmi přísná a kromě jiného nařizovala: že žádný vinař nesmí najmout více dělníků než kolik má strychů vinice. Vinaři i jejich dělníci byli povinni spravedlivě, šetrně a pilně pracovati. Vinaři nesměli hlídat vinice spolu s ženami bez vědomí majitele vinice. Ve vinicích bylo zapovězeno lovit zvěř.

Kdo na vinici škodu způsobil, ztratil ruku nebo si ji vyplatil dvaceti kopami; škůdce noční propadl životem i jměním. Zabil-li kdo škůdce ve vinici, vyplatil se z vraždy dvěma haléři. A na noční zloděje ve vinicích byly líčeny různé pasti. Stejně přísně bylo trestáno i překupnictví.

Viniční řády také stanovovali výši mzdy pro dělníky a pokud by vinař platil více než kolik perkmistři stanovili, ten musel zaplatit pokutu. Pod pokutou také bylo zakázáno přetahovat dělníky mezi jednotlivými vinaři.

Trestné bylo i zanedbávání hubení škůdců. Každý byl povinen na svých pozemcích v okolí vinic, zahrad a chmelnic sbírat housenky a jiné škůdce.

Viniční řád též nařizoval, kdy a za jakých okolností jsou vinaři a dělníci povinni pokleknout a pomodlit se a také nařizoval, aby se ve vinicích nevedly nemravné a bezbožné řeči, neklelo se a nezpívaly se oplzlé písně. „Ten pak, kdož by se tak bezbožně zachoval, má vězením šatlavním za kládou tři dny o skrovném chlebě a vodě trestán, nebo v trlici kolomastí nakrmen býti".

Škála pořádkových a trestních předpisů v horenských právech je velmi obsáhlá. Ve vinohradech mělo být tak jisto, jako v nejpevnějších komorách. Proto také vinohrad a místo před ním široké jako vůz, poskytovaly právo azylu. Člověk, který byl bez úhony a uchýlil se tam, nesměl být napaden tělesně ani urážlivými slovy.
Nejpřísněji byla trestána krádež hroznů. K trestu smrti (oběšením, upálením) měl být odsouzen nejen zloděj, ale i ten, kdo byl přistižen ve vinohradě na cestě nebo mezi, třeba nic nevzal, ale měl úmysl krást. Náklady spojené s provedením hrdelního trestu měli nést všichni sousedé. Vykonavatelem moci nad vinohrady byl horenský soud, jehož hlavním představitelem byl perkmistr (horný), který byl považován za zástupce gruntovního pána. Do této funkce byl vybírán člověk poctivý, spravedlivý, rozumný, soudný, a dobře rozumějící vinohradům. Horenské právo předepisovalo, aby zájmy obecné stály nad zájmy soukromými. Perkmistr měl kromě povinností odborných - péče o vinohrady i povinnosti obyčejové např. v době postní se před východem slunce a po jeho západu modlit ve vinohradech růženec, ve svátek vinařských patronů se postit a na Bílou sobotu obejít vinohrady a pokropit je svěcenou vodou. Mzda perkmistra nebyla stanovena. Hlavním příjmem byly výtěžky z pokut a byl obdarován některými výsadami.
Horenské řády se zdají být kruté, ale měly spíše charakter zastrašovací. Je známa pouze jedna věrohodná zpráva z r. 1610, v níž se zaznamenává, že měšťanský mydlář, bydlící v Kovářské ulici v Hustopečích, byl dne 9. září uvedeného roku za mnoho ukradených hroznů, které nosil z vinohradů v noční době do svého domu a byl při tom přistižen, „při zdejším pranýři na hromadě písku k této eksekuci schválně nasypané, mečem popraven a na zdejším hřbitově pochován".

K pomoci perkmistrů byli vybíráni pomocníci - starší, kteří po složeném slibu ve vinicích dohlíželi na dodržování viničního řádu. Tito pomocníci nejen dohlíželi na dodržování jednotlivých nařízení, ale měli také pravomoc provinilce trestat a vybírat pokuty. Jejich pravomoce zajišťoval městský rychtář, který trestal ty, kdo by se starším protivili.
K zániku horenských práv došlo v r. 1784, kdy císař Josef II. vydal Všeobecné vinohorenské zřízení pro markrabství Moravské, jímž byly všechny horenské řády prohlášeny za neplatné.

Vinařství, jako výnosnému hospodářství, se věnovaly i jednotlivé vrchnosti. O vinařství na panství obvykle pečoval pověřený úředník, který organizačně zajišťoval práci ve vinicích i ve sklepě. Samotnou práci ve vinicích vedl vinař, který také najímal dělníky a evidoval vykonanou práci. Zajímavý je záznam z r. 1580 uvádějící, jak dlouho dělníci viniční denně pracovali a jaký měli plat: Pracovní doba se pohybovala od 8 hod. na jaře a na podzim až po 14 hod. v létě. Denní mzda byla asi 3-4 Kč.

Šlechta a měšťané mívali často od gruntovních pánů různé výsady, které zpravidla nebyly poskytovány domácím poddaným. Ti např. nesměli vinice dělit, při zanedbání řádné péče mohla vinice propadnout gruntovnímu pánu, nebo odprodána horenským úřadem.

(převzato z ...)